Zemřel Manolis Glezos (†98), hrdina 2.sv.v., který strhnul nacistickou svastiku z Akropole

Manolis Glezos, © Proto Thema

Dnes 30. března 2020 odešla ze světa jedna z nejvýznamějších ikon evropské levice, partyzán z druhé světové války a muž s nesdolným fyzickým zdravím, Manolis Glezos.

Těžko říci, kým primárně byl. Známe ho jako partizána, politického vězně, nejstaršího europoslance, ale především jako nesmírně odvážného člověka. A právě tento poslední atribut společně s faktem, že nešlo o zaníceného fanatika, mu zajistil respekt napříč všemi politickými stranami.

Ještě před vypuknutím druhé světové války se zapojil proti autoritářskému režimu Ioannise Metaxase, který zničil řeckou demokracii. Byl to trochu paradox, italský fašistický vůdce byl Metaxasův vzor, ale ani to nezabránilo Italům k invazi do Řecka. Jak známo, italská invaze byla velmi neúspěšná a Řecko se jí poměrně lehce ubránilo. Když potom přišla druhá vlna vedená Němci, bylo to už o poznání horší. Zapojit se tehdy do odboje po boku vládních sil by znamenalo podpořit řeckého autokrata, a to také nebyla pro svobodu vyznávajícího Glezose ta pravá volba.

Krátce poté co byl přijat na studia vysoké školy ekonomické (Aténská univerzita ekonomie a obchodu), narukoval sám k partizánům tehdy ještě coby 18letý mladík. Kvůli nízkému věku však nebyl ani zařazen na bojiště. Zatímco aktivně podporoval protiokupační odboj, stal se dobrovolníkem na ministerstvu hospodářství a u Červeného kříže.

Inspiroval celou zemi

V noci ze 30. na 31. května 1941 vyšplhal na aténskou Akropoli a strhnul nacistickou svastiku, která na starověkém chrámu vlála coby symbol okupované země. Tento čin dodal odvahu mnohým jedincům a inspiroval rezistenční hnutí po celé zemi. Dal naději a odvahu, že Řekové se mohou okupantům ubránit.

Za tento čin pochopitelně následoval trest smrti, ale chytit se Glezose podařilo německým úřadům až o rok později. Ve vězení byl mučen, z čehož si později odnesl tuberkulózu, ale nacistickou éru se mu podařilo přežít.

To ovšem stále nebyl konec Glezosova pronásledování. Druhá světová válka v Řecku plynule přešla do války občanské a monarchistická frakce opakovaně odsoudila Glezose za jeho levicové postoje k trestu smrti. Tomu znovu unikl, když byl trest v roce 1950 změněn na doživotí. Ve volbách roku 1951 z vězení úspěšně kandidoval za levicovou stranu EDA do parlamentu, ale ani to nevedlo na svobodu. Když ani jeho zvoleným a na ostrovech v exilu drženým kolegům nebylo umožněno vykonávat poslaneckou funkci, odhodlal se za mřížemi k hladovce.

Z vězení se dostal roku 1954, ale radost mu dlouho nevydržela. Po čtyřech letech byl odsouzen za špionáž pro Sovětský svaz a znovu na čtyři roky uvězněn. A stejně jako předtím byl roku 1961 i za těchto podmínek znovuzvolen.

V roce 1967 přebírá nad zemí kontrolu pravicová plukovnická junta, která si jako jednu ze svých prvních akcí chystá vyřizování účtů s politickými oponenty. Pro Glezose si jdou ještě ve dvě ráno. Další roky vězení a nadto ještě nucený exil. Celkem jde o jedenáct a půl roku za mřížení a čtyři a půl roku ve vyhnanství.

Nacistická svastika na Akropoli. Již brzy poletí díky Manolisu Glezosovi k zemi. © Bundesarchiv / CC-BY-SA

Politikem v novém Řecku

Restaurace demokracie v Řecku roku 1974 přinesla mnoho změn do života Řeků. Především se normalizoval nestabilní život a neustálý strach, že změna politické garnitury může skončit vězením. Glezos stál u integrace Řecka do Evropských společenství (předchůdce EU) a jako člen strany PASOK byl roku 1984 zvolen do evropského parlamentu.

A už to konečně vypadalo na klidné stáří. Ale bouře v Řecku po vypuknutí krize roku 2009 zastihli Manolise Glezose opět na barikádách. Několikrát byl nakrátko zatčen a dostal také dávku slzným plynem. Nesouhlasil s Memorandy o porozumění (úvěry pro Řecko za účelem zabránění bankrotu) a za stranu SYRIZA opět úspěšně kandidoval do europarlamentu. V 91 letech se stal nestarším europoslancem. S obrovským náskokem více než 430 tisíc hlasů drtivě porazil všechny řecké kandidáty.

Ještě než bude odsouzen jako komunista

Vnímání levice v nekomunistické a postkomunistické Evropě se velmi liší. Glezos měl vždy potřebu se zastávat slabších lidí a demokracie. Určitě s komunismem koketoval, ale ve finále nikdy nepřešel hranu. I když v českém mediálním narativu jsou řečtí protestující často vykreslováni jako reprezentanti anarchistů, komunistů a práce neochotných individualit, v Řecku je situace jiná. Chybí zde osobní zkušenost s praktikami STB a vůbec zločinů komunistického režimu. Je to stejné, jako když si čteme o hladu v Africe. Víme o něm, je nám to asi i líto, ale mnohých se to doopravdy nedotýká.

Právě příběh Manolise Glezose procházející tísnivou řeckou moderní historií názorně ilustruje, proč panuje v Řecku (a nejen v něm) všeobecně větší inklinace k toleranci levice. Řecká minulost neprošla drátěnými hranicemi železné opony, zato viděla vězenské cely pro sociálně smýšlející a několik vln autoritářských režimů, které je do nich vsadily.

Pro Řeky není Glezos komunista, ale bojovník za demokracii a podle toho také vypadají reakce známých osobností a politiků z celého politického spektra na dnešní Glezosův skon:

Kyriakos Mitsotakis, premiér země, Nová Demokracie (tradiční evropská konzervativní pravice):

Národ se sklání před velkým Řekem. Ten, kdo jako první strhnul symbol dobyvatele z Akropole, aby se stal symbolem naší svobodné vlasti. Manolis Glezos představoval generaci, která se neohýbala a nepodřizovala. Nebyl uvězněn ve stranickém fanatismu. Generace věnovaná Řecku, svobodě a demokracii. Byl to také jemný muž. Osobně nikdy nezapomenu na jeho návštěvu mého domu – lev s něžným pohledem a červeným karafiátem v ruce – toho večera, kdy odešel můj otec. Budeš nám velmi chybět … Smrt Manolise Glezose ochudila Řeky, ale jeho život zanechává Řecko bohatší. Protože jeho příklad je příkladem života čistého vlastence a skutečného bojovníka a zůstává poučným průvodcem pro všechny. A to nás vyzbrojuje silou, abychom dnes čelili obtížím jednotně. Společně se všemi Řeky, skláním hlavu památce Manolise Glezose. Loučím se s ním dojetím a vděkem. Svoji nejúpřímnější soustrast jeho rodině.

Nikos Dendias, ministr zahraničí, Nová Demokracie:

“Manolis Glezos, kterého jsem měl to štěstí a čest osobně poznat, když mě přijal ve svém domě, byl ztělesněním národního odporu proti nacistické okupaci. Jeho postoj inspiroval nás všechny, bez ohledu na ideologie, bez ohledu na politické strany. Upřímnou soustrast příbuzným.”

Alexis Tsipras, lídr opoziční strany SYRIZA:

Statečný, vždy vzpřímený, bojující až do poslední chvíle, Manolis Glezos dosáhl konce své neuvěřitelné cesty. Řecko, demokracie, sociální spravedlnost, přišli o velkého bojovníka z frontove linie. Lidstvo přišlo o člověka, který se poprvé postavil nacismu a ponížil Hitlerovu vlajku. Levice a my všichni se dnes cítíme sirotci. Ale cítíme také štěstí, že jsme s ním mohli životem společně procházet. Manolis Glezos zůstane navěky jako symbol bojovníka, který uměl pro lidi přinášet osobní oběti. Štastnou cestu, příteli Manolisi!

Janis Varufakis, lídr a zakladatel Diem25:

Dnes zemřel symbol globálního odporu proti nacismu Manolis Glezos (proslavil se tím, že vyšplhal na Akropoli a přímo pod nosy příslušníků SS strhnul svastiku dolů). Politický vězeň a člen parlamentu dokázal, že opravdový patriot je také zapálený internacionalista.

Prokopis Pavlopulos, bývalý prezident Řecka:

„Odešel velký, skvělý bojovník Rezistence a stejně velký obránce demokracie a svobody. Přeji si, abychom všichni dokázali zaplnit obrovskou prázdnotu, kterou po sobě zanechal a napodobit jeho jedinečný příklad.”

Kostas Bakojanis, starosta Atén, Nová Demokracie:

Jen málo lidí odchází na tuto cestu s tolika životními závažími. Život plný bojů. Bojoval pro nás, pro naši zemi, pro všechny Řeky. Odcházíš, ale nejsme chudší, ba naopak. To, co jsi po sobě zanechal, nezaniklo ztrátou fyzické přítomnosti, tvůj přístup k životu je naše dědictví. Protože jsi nás naučil morálce a stát si za tím, v co věříme, naučil jsi nás ptát se a pochybovat, ale přesto se přitom nerozdělit. A co stojí nade vším, nikdy jsi neodmítl příkaz řecké vlajky. Šťastnou cestu.

Proč jdu dál? Proč to dělám, když mi je 92 let a dva měsíce? Nakonec jsem mohl sedět na pohovce v pantoflích s nohama nahoře. Tak proč to dělám? Myslíte si, že muž sedící naproti vám je Manolis, ale mýlíte se. Nejsem on. A nejsem jím proto, že jsem nezapomněl, že pokaždé, když se někdo chystal být popraven [během druhé světové války], řekli: „Nezapomeň na mě. Když řekneš dobré ráno, pomysli na mě. Když pozvedneš sklenku, řekni mé jméno.“ A to je to, co dělám a o čem s vámi mluvím. Muž, kterého vidíte před vámi, jsou všichni ti lidé. A na ně nesmíme zapomenout.

Manolis Glezos pro the Guardian
Manolis Glezos © Proto Thema
Manolis Glezos
Manolis Glezos v roce 2007 © Michalis Famelis, CC BY-SA 3.0