Tento článek je autorským textem profesora Dr. Ioannise Armakolase. Vyšel originálně v anglickém jazyce na názovové platformě argumentum.al a byl volně přeložen do češtiny pro Mygreekconsultant.com.
Řecko i nadále zůstává výrazně za svým potenciálem i očekáváním u svých balkánských sousedů v regionální politice. Za posledních třicet let Atény dlouhodobě přeceňovaly svoji pozici a věřily, že členství Řecka v mezinárodních organizacích, jeho dlouhodobá demokratická tradice a ekonomická síla musí automaticky vyústit do odpovídajícího vlivu v širším balkánském regionu.
To však byla hluboká chyba.
Všechny tyto výhody, které byly kvůli enormnímu zaostání postkomunistnických zemí obrovské, vyžadovaly systematický politický přístup a odpovídající diplomatickou kulturu. Pokud by obojí existovalo, pak bychom mohli hovořit o možnosti vzniku výraznější pozice v teritoriu.
Vše ale dopadlo jinak. Řecku se “díky” strategiím nulového součtu (zero-sum-games), fobickým syndromům a také tomu, že se nechalo unést veřejným míněním za notné podpory populistických médií, podařilo znepřátelit si většinu balkánských zemí a zároveň podpopat svoji vlastní pozici.
Řecko se stalo spíše součástí balkánského problému než jeho řešením.
Situace se pouze dočasně a krátce změnila po Soluňském summitu v roce 2003, kde byla schválena evropská regionální perspektiva (plán integrace rozvrácených balkánských zemí do evropských struktur). Řecko však na místo uchopení své šance lídra pokračovalo v politice zastrašování soudedů, se kterými mělo bilaterální spory.
Řecko se stalo spíše součástí balkánského problému než jeho řešením.
Prof. Ioannis Armakolas
Prespanská dohoda (2018) byla prvním aktem od roku 2003, která přitáhla Řecko zpět do centra dění. Respektive tedy do vedoucí role v konstruktvním rozvoji vztahů na Balkáně.
Dohoda se stala fokálním bodem pro západní i balkánské vlády, které očekávaly, že se Řecko tentokráte s jistotou vrátí do regionu v pozici dirigenta.
Navzdory silným prohlášení svých politických vůdců, Atény bohužel znovu prokázaly, že na tuto úroveň stále nemají.
S výjimkou ojedinělých případů jako byl například nedávný úspěšný a průrazný tlak na zahájení přístupových jednání do EU se Severní Makedonií a Albánií, Řekové stále nemohou najít vlastní diplomatické sebevědomí.
Uvedu několik příkladů:
Prespanská dohoda obsahuje propracovaný rámec pro pozitivní program podporující úzkou spolupráci mezi Severní Makedonií a Řeckem. Poprvé za mnoho let vládnoucí elita ve Skopje skutečně usiluje o strategické propojení s Řeky. Jejich laxní reakce však naznačuje, že Atény stále nejsou na takové partnerství připraveny.
Jiný podobný příběh – navzdory vynikajícím vztahům se Sofií a dosažení Prespanské dohody, Helénský parlament doposud neuvažuje o způsobech, jak zprostředkovat řešení ve stále rostoucí krizi mezi Bulharskem a Severní Makedonií. Ta hrozí, že bude představovat hlavní překážku pro dosažení evropské perspektivy vycházející právě z této dohody.
Athény dále chybí ve všech debatách týkajících se potenciálního ujednání mezi Srbskem a Kosovem, a to i přesto, že scénář výměny území, který je nyní předmětem zkoumání, bude mít pro Řecko negativní důsledky.
Kdo je Ioannis Armakolas?
Je profesorem katedry Balkánských, slovanských a orientálních studií na Makedonské Univerzitě v Soluni.
Je ve vedoucí pozici řecké nadace evropské a zahraniční politiky. Pracoval také na dalších věhlasných institutech:
Mezitím si řečtí představitelé nedokázali vytvořit důvěru u albánského obyvatelstva a jejich politických elit. I přes multiúrovňové ekonomické a sociální propojení s Albánií, zůstávají politicko-diplomatické vztahy problematické.
Minimální příspěvek Řecka k plánům politické, hospodářské a obchodní vyhlídky regionu, jak jsou nastíněny v Berlínském procesu (diplomatická iniciativa pro Západní Balkán stojící mimo EU), hovoří sám za sebe.
Během prvních čtyř let, které byly pro vytváření plánu perspektivy zásadní, se Řekové ani neobtěžovali do této iniciativy jakkoliv zasáhnout a i nyní zůstává jejich přístup sotva zaznamenatelný.
Zcela podle předpokladu se také Řecko nesnažilo převzít letošní spolupředsednictví EU s Německem, přestože Berlín byl údajně této eventualitě nakloněn jako gesto symbolizující usmíření Athén se Skopjí. Byla tak ztracena další příležitost prosazovat řecké priority a budouvání regionálního vlivu v souvislosti s procesem přistoupení zemí Západního Balkánu do EU a také možnost, jak dohnat ztráty způsobené předchozí řeckou nepřítomností.
Toto selhání dokonale obnažuje hlubší problém řecké zahraniční politiky, která dokáže přijímat rozhodné diplomatické kroky pouze v případě, když se zabývá tureckou otázkou. Na Západním Balkáně, kde Turecko systematicky pracuje na zvýšení vlivu v okolí, není Řecko schopno efektivně jednat. A to i přesto, že zde Ankara nedosahuje žádných významných pozic v porovnání s akcemi, které podniká jinde.
Realita obou států se však liší.
Turecko má luxus účastnit se geopolitických her a to zejména v momentu, kdy evropská perspektiva Západního Balkánu poněkud bledne. Pro Řecko je však životně důležité, aby sousední země unikly z cyklu nestability a anemického vývoje, který nyní v této oblasti převládá a aby se Balkán vydal cestou demokracie, rozvoje a právního státu.
Celkově vzato si Řekové musí vyjasnit své cíle a priority. Vládní kabinety pod Akropolí sice i nadále svorně prohlašují, že trvají na procesu europeizace Balkánu, ale zatím to spíše připomíná prázdné tlachání.
Pokud si Atény vážně přejí odklonit celý Balkán směrem od geopolitických rizik a zajistit mu místo v zóně evropské stability, bude zapotřebí mnohem více než pouhé sledování regionálního rozvoje a zásahování pouze v případech, kdy se jedná o úzce definované řecké zájmy.
Toto všechno však bude vyžadovat politickou vizi, vytvoření iniciativních skupin pro zásadní politické a ekonomické reformy jako i změnu filozofie myšlení v regionu.
