Průmysl v Řecku: Zaměřeno na průmyslové zóny a obchodní parky – část druhá

V minulém díle jsme se dozvěděli, jak komplikovaný právní rámec průmyslových zón v Řecku je a jak se postupně od poloviny šedesátých let 20. století vyvářel. Nyní víme i to, že řecké průmyslové zóny prošly třemi generacemi a že velká část z nich stále funguje podle principů první generace. Víme také, že stát se zatím neúspěšně snaží vytvořit zázemí pro vznik parků třetí generace a že řecké zákonodárství prochází dalším vývojem, aby situaci změnilo ve svůj prospěch.

Dnes se zaměříme na regionální rozčlenění oficiálních průmyslových zón a na to, jakou úlohu hrají v jednotlivých krajích a celkově.

Oficiálních průmyslových parků je málo, většina z nich je zastaralých a výstavba nových vázne. Finanční krize před deseti lety zcela ochromila jejich výstavbu, když od roku 2012 přibylo pouze pět nových projektů. A i to je úspěch, protože nárůst plochy o 7000 hektarů představuje celkově desetiprocentní přírůstek. V současnosti tak operuje v Řecku celkem 57 státem organizových průmyslových parků. Jsou rozprostřené po celé zemi s výjimkou ostrovů, kde jich je z ekologických důvodů pouze několik.

Specifický případ tvoří Kréta, protože zde se začalo s výstavbou později. Je to taky jediné místo, kde mají modernější parky převahu.

Kde se parky nachází

Výše zobrazená tabulka nám ukazuje, jak byly v roce 2012 oficiální zóny rozděleny podle krajů. Na první pohled se může zdát, že centrum Attika (Athény) je nevýrazné a že nemá na celkový výkon žádný vyjímečný dopad. Bližší pohled ovšem odhalí, že je to přesně naopak a že celkové rozložení sil je v jednotlivých regionech nevyvážené.

V Řecku existují dva výrazné ústřední průmyslové body. Jeden se nachází v Athénách, respektive v jejich okolí (Attika) a druhý v Soluni (Střední Makedonie). Důležitost obou je zásadní.

V roce 2014 zabírala athénská průmyslová zóna méně než 9 procent rozlohy všech organizovaných průmyslových zón v Řecku, avšak podílela se na jejich výrobní produkci čtyřiceti procenty. Oproti jiným oficiálním průmyslovým zónám zde našla střechu asi třetina podniků a obdobné procento pracovníků také zaměstnávala.

Jejich hlavním znakem je spíše celková velikost. Na Střední Makedonii s druhým největším městem Soluní připadlo něco málo přes dvacet procent rozlohy všech oficiálních průmyslových zón v zemi, na produkci se podílely necelými 18 procenty, zaměstnávaly asi pětinu pracovníků a tolik firem také hostily.

Tato dvě střediska zabírají asi 30 procent plochy a vytváří zhruba 60 procent hodnot státem organizovaných průmyslových zón.

Na opačném konci se z tohoto pohledu nachází Východní Makedonie a Thrákie. Ty sice zabírají téměř pětinu rozlohy všech organizovaných průmyslových parků v Řecku, ale na celkové výrobě se nepodílí ani pěti procenty. A obdobná čísla vykazují i u celkového počtu zaměstnanců a podniků.

Tento nepoměr není nikterak spjatý s efektivitou, jako spíše s povahou výroby. Zatímco u velkých přístavních měst Atén včetně Pirea a Soluně se zboží zpracovává ve velkém, chudší regiony Východní Makedonie a Thrákie jsou orientovány primárně na zemědělství nebo na jednostranou výrobu.

Na následujícím grafu se můžeme podívat, jak jsou oficiální průmyslové zóny a jejich výkony rozprostřeny ve všech řeckých regionech. Údaje sice odpovídají stavu v roce 2012 a za tu dobu došlo k určitým změnám, ale pro ilustraci současného stavu jsou dostatečné.

Můžeme z nich vyčíst rozlohu oficiálních průmyslových zón, jejich podíl na celkové přidané hodnotě, kolik tam pracuje lidí a existuje podniků v porovnání s jinými s regiony. Všechny barvy tvoří dohromady 100% celek. Modrá vyjadřuje teritoriální rozprostření, respektive kolik procent z těchto zón se nachází v daném kraji, červená reprezentuje podíl na hrubé přidané hodnotě, žlutá procentuální rozložení množství podniků na jeden kraj a pomocí zelené je vyobrazeno procentuální zastoupení zaměstnaných osob:

[visualizer id=”1245″]

Rozdílné vytížení

Nejen geografická nevyváženost, ale také rozdílné vytížení je rysem řeckých komerčních zón. I když to neplatí vždy, tak ty starší jsou spíše zaplněné. Využití dostupného prostoru se pohybuje někde mezi osmdesáti až sty procenty. Dominantně se jedná o výrobní zóny I. typu, kterým původní podmínky postačují a z existenčních důvodů změnu akutně nepotřebují.

Naopak modernější parky zůstávají prázdnější, což je do značné míry dáno právě výstavbou vlastních neoficiálních průmyslových zón (ABS). Bude zajímavé sledovat, jaké místo si pro své výzkumné a výrobní centrum (R&D) zvolí Elon Musk, který loni oznámil své velké výrobní plány v Řecku. Bude to nepochybně velká zatěžkávací zkouška pro autority a nedobrá zpráva, pokud se i on rozhodne zvolit si svůj domov mimo.

Kdo patří kam

Různé firmy mají různé potřeby. IT sektor a průmysl 4.0 bude hledat zřejmě jiné řešení než továrna postavená hlavně na výkonu nekvalifikovaných dělníků. Pomineme-li možnost ustanovit si sídlo v ABS zónách, pak výrobní a zemědělské firmy orientované na levnou pracovní sílu najdou solidní zázemí kdekoliv, zejména potom v chudší Východní Makedonii a Thrákii. Tamní oficiální průmyslové zóny VIPE jsou poměrně vytížené, zatímco jejich modernější verze VIOPA jsou obsazené sporadicky.

Do regionu Attika je možné napasovat všechny typy podniků. Jsou zde jsou průmyslové zóny první, druhé i třetí generace, nechybí jak výrobní tak technologické firmy, zázemí, infrastruktura a také se v okolí nachází domácí i zahraniční investoři.

Lákadlem je pochopitelně dostatek dělníků i kvalifikovaných pracovníků všech typů, možnost přímého spojení do mezinárodních destinací letecky, vlakem, autobusem, ale také po moři. Navíc přístav Pireus patří mezi největší cargo doky v Evropě.

V Soluni je situace trochu odlišná, ale stále velmi dobrá.  Makedonská metropole má také svá výrobní centra a stahují se sem operace ze severního Řecka, Východní Makedonie a Thrákie, nicméně prim hraje důraz na informační technologie a tradice výstavnictví.

Roku 2009 zde byla otevřena první technopole s dominantními technologickými, softwarovými a konzultantskými firmami. Najdeme zde krále řecké ICT, společnost MLS, a dále zde sídlí například globální korporát Deloitte a jiní.

Soluň se oproti Athénám liší také v tom, že je urbanisticky kompaktnější. Týká se to průmyslových oblastí, vzdělávacích institutů, ale i vystovacích ploch. Stále platí, že mezinárodní veletrh v Soluni je hlavní událostí širšího regionu a zahajuje ho tradičně premiér Řecka s poselstvím o stavu země.

Slibná budoucnost?

Jak jsme v minulém článku podotkli, poslední vlna zákonodárství nepřinesla kýžený efekt a většina z nově určených typů průmyslových parků stále nemá ani jednoho zástupce. V následujících letech se však začnou oficiální zóny pravděpodobně skutečně rozrůstat. Rozbíhají se práce na rozdělaných projektech, které léta kvůli krizi stály. Pobídky státu se budou zatraktivňovat a například více neorganizovaných parků ABS se bude chtít autorizovat. Můžeme tedy nejspíš očekávat rozvoj zejména transformačních parků (EPE).

Již teď existují objektivní důvody proč do autorizovaných zón vstoupit. Tím nejvíce zásadním je ušetření si starostí v budoucnosti, protože řecký stát může strategii pobídek změnit v soustavný tlak v podobě házení klacků pod nohy společnostem zcela odmítajícím připustit možnost opuštění ABS zón nebo jejich transformaci na EPE.

Jinou motivací je například blízkost firemních zákazníků v rámci zóny, provázanost mezi spotřebiteli a dodavateli, dostupnost surovin a především dopravní infrastruktury sestávající z napojené sítě dálnic, železnic, přístavů, letišť, ale také třeba širokopásmového připojení.

Narozdíl od ABS jsou v oficiálních průmyslových zónách navíc jasné vlastnické vztahy půdy, protože tyto zóny jsou umísťovány v rámci územního plánu. Počítá se s dostupností pracovní síly a investor má také výhodu regulovaných cen pozemků.

Dlouhou dobu bránila rozvoji ekonomická krize a zejména nejistota v bankovním sektoru – dodnes platné kapitálové kontroly, špatný výhled ratingových agentur, nemožnost emise vlastních státních dluhopisů a pochopitelně riziko spojené s krachem členství v eurozóně – to vše zájemce odrazovalo. Nyní se politika rozvoje vrací a otevírá se prostor pro výstavbu nových autorizovaných zón.

Tato etapa je ovšem stále na počátku. Oficiálních průmyslových zón je tak málo, že z nich nelze provést ani systematizaci výrobních podniků v Řecku a jejich dopad na celkovou skladbu řecké ekonomiky. K utvoření obrazu je třeba znát, kde sídlí a vyrábí většina společností.

V některých regionech zejí oficiální průmyslové zóny prázdnotou a zároveň tam působí velké podniky na vlastní pěst v ABS zónách, kde odčerpávají většinu lokální pracovní síly. To vede potom ještě k dalšímu rozměru teritoriální a výkonové nevyváženosti oficiálních průmyslových zón.

V další části se budemě věnovat neorganizovaným průmyslovým zónám ABS.