Omonia. Náměstí hrůzy a jedno z největších ghett v zemi. Ani 15 minut pěšky, kterých to odsud trvá po třídě Panepistimiu do úplného srdce města na Monastiraki nebo Syntagmu, nezabránilo rozpadu tohoto kdysi impozantního místa. Neláká hoteliéry, provozovatele AirBnB a nikdo zde nechce žít ani jako rezident.
Ceny nemovitostí zde spadly do kategorie dělnických čtvrtí, vše je zanedbané a stopy po zašlé slávě existují jen na starých pohlednicích. Po okolí se pohybují překupníci drog, kteří s bezprizorně sem a tam chodícími nezdokumentovanými migranty a uprchlíky dotváří bezútěšné panorama okolí.
“Zkoušíme na Omonii znovu vrátit náměstí”, napsal na sociální sítě aténský starosta Kostas Bakojanis. A poté se na něm rozehrála nová barevná fontána.
Velké plány v lánech trávy
Významnou stavbu naplánoval první řecký král Ota I. (řecky Othon) z bavorské královské rodiny Wittelsbachů společně s architekty Eduardem Schaubertem a Stamatisem Kleanthisem do nově rodícího se hlavního města, kterým se tehdy desetitisícové Atény roku 1834 staly. V oblasti dnešní Omonie se nacházely pouze stromy a louky.
Do právě vzniklého územního plánování byla zanesena stavba královského paláce se zahradou a volba padla právě sem. S návrhem nebyl ovšem spokojený králův otec Ludvík Bavorský a na základě doporučení povolal architekta Leona von Klenze, aby vytvořil nový plán. Ze stavby paláce sešlo a v roce 1850 bylo postaveno menší hranaté náměstí evokující královskou zahradu. Ottovo jméno neslo dvanáct let, než ho přejmenovali na dnešní Omonia.
Ještě nějakou dobu trvalo, než se začalo zabydlovat. Náměstí bylo sice plánované a postavené jako honosný centrální bod, ale v době vzniku navazovalo pouze na klidnou vesnickou krajinu s loukami a stromořadím. Okolní stavby však postupně přibývaly a počátkem 20. století už plnilo svoji funkci. Nacházely se tu kavárny, hotely, divadla, ale především se zde shromažďovali lidé. V jeho prostředku byla položená mramorová dlažba se sloupy a do výšky se tyčily vysázené duby.
Rozvoj byl překotný. Z Pirea sem byla přivedena tramvaj, která se posléze změnila na elektrickou podzemní dráhu. Tu dodnes známe jako zelenou linku elektrického systému STASY (dříve ISAP). Nebyla to ale jen tato změna. Mnohem častěji měnilo náměstí celou svoji vizáž a z předchozí podoby nezbylo často vůbec nic.
Mramor byl nahrazen asfaltem a sázeli se další stromy. Do nebe nyní čněly krásné košaté palmy. V tu dobu se sem také stahovali umělci z celého města a do první světové války bujel na Omonii kulturní život.
První ránu připomínající trochu dnešní stav zasadili věhlasnému náměstí válkou zbídačení řečtí uprchlíci z Malé Asie, kteří si po maloasijské katastrofě zachránili pouze holé životy. V přilehlé oblasti se snažili získat živobytí jakýmkoliv způsobem, a to pochopitelně mělo na okolí neblahý vliv. Kultura se začala vytrácet a její místo přebírala chudoba a žebrota.
Dále možná trošku překvapivě náměstí ublížilo metro, jehož okázalou stanici otevíral v červnu 1930 sám Eleftherios Venizelos, architekt evropského liberálního směřování země, které už Řecko nikdy výrazně neopustilo.
Metro však bohužel na Omonii vymýtilo zeleň a náměstí ztratilo svůj exotický vzhled. A to ještě hrozilo, že na jeho povrchu bude čnít jakýsi komín, jehož hlavním úkolem měla být ventilace vzduchu z nově vzniklé podzemní stanice. Z toho sice sešlo, ale technický problém s odvětráváním bylo nutné vyřešit.
Nakonec bylo během starostování Spyrose Merkourise vztyčeno 8 ventilačních cementových sloupů se sochami múz. Nebylo to však esteticky dobré řešení a po několika letech posměchu byly můzy odstraněny. Pokud byste je však chtěli vidět, stále můžete. Čtyři z nich se nachází ve městě Karditsa, dvě vesnici Karyes na Peloponésu a dvě na ostrově Amorgos.
Meziválečná světová hospodářská krize přinesla další úpadek, který se hluboce promítl do celé země. Umělci z Omonie byli pryč, zato se zde nacházeli venkovní prodavači kaštanů, fotografové nabízející kolemjdoucím své služby a také leštiči bot. A situace se s vypuknutím druhé světové a navazující občanské války ještě více zhoršila. Ve svých vzpomínkách popisuje dobu velkého hladomoru v Řecku během nacistické okupace Lilika Nakou: “..šla jsem i já přes náměstí Omonoia a pozorovala jsem děti u mřížového průduchu z elektrické dráhy, jak se u něho ohřívají…”
Automobilismus vpřed!
Po občanské válce přišla v padesátých letech renesance země, nikoliv však náměstí Omonia, které přišlo o funkci veřejného prostoru. Zmizeli lavičky a část náměstí spolknul velký dopravní kruhový objezd, jehož středu dominovala fontána ve tvaru pentagramu. Zbytek pro chodce byl vyplněn přírodním kamenivem, tzv. kačírkem a proměnilo se i celé panorama náměstí. Během Karamanlisovi éry zmizelo mnoho původních budov a nahradily je monotónní činžáky, které se dnes vyskytují po celém městě. Náhle jste měli pocit, že se nacházíte úplně někde jinde.
Divoká činžáková zástavba od padesátých do osmdesátých let zničila mnohavrstevnou identitu nejen Omonie, ale vlastně celého města, které se slilo do jednoho velkého unitárního šedého betonového bloku.
Náměstí se stalo vlastně takovou větší dopravní křižovatkou, čímž byl definitivně dokonán jeho obrat. I přesto je nutné zmínit, že alespoň v počátcích této éry působilo docela čistým a relativně moderním dojmem. To bylo ale do značné míry dáno tím, že poválečná éra spojená s rozvojem masového automobilismu a touze bydlet v novém ještě nestihla dosáhnout kritické hodnoty a neměla tak šanci degradovat životní prostor, jako je tomu dnes.
Kačírkový střed nahradila posléze zeleň a malé palmy, což ovšem status Omonie coby dopravní stavby nijak nezměnilo. V této podobě potom setrvalo náměstí až do konce osmdesátých let, kdy došlo jen k dílčí úpravě. Fontána byla odstraněna a její místo nakrátko zaujalo skleněné umělecké dílo Dromeas. Nakrátko proto, že Dromeas nesnesl vibrace metra a musel být demontován. Poté byl přesunut před hotel Hilton, kde ho můžete vídat dodnes.
Kdy a kde se přesně stala chyba?
Automobilový “velký kruháč” zabil téměř veškerou kosmopolitní interakci. A co hůř, okolí začalo přitahovat kriminální živly. Omónie se proměnila v místo překupníků drog, kriminálních aktivit a násilných činností. Od 90. let se stala také centrem fenoménu ilegálního přistěhovalectví z rozvojových zemí a symbolem nezvládnuté imigrace na státní úrovni. Z tohoto toxického podhoubí to byl už jen krok k vytvoření ghetta. Nezdokumentovaní migranti se promíchali s uprchlíky a někteří bohužel narazili i na dno lidské společnosti. Zapletli se se zločinnými gangy, stali se sami drogově závislými a někdy také bezdomovci.
Nutno dodat, že řecká vláda těmto lidem příliš nepomohla. Během posledních 30 let sice spustila čtyři legalizační kola pro zhruba 1,5 milionu ilegálních migrantů, ale jejich účinnost byla omezená. Jednak někteří z legalizovaných osob po uplynutí termínu spadli zpět do ilegality, protože si nezvládli zajistit potřebné dokumenty nebo se nebyli schopni domluvit, a jednak do Řecka přicházeli další a další migranti. Ti se mnohdy ani žádnými žadateli nestali, protože Řecko pro ně bylo pouze tranzitní zemí. Jejich cílem zde bylo pouze přežít nutnou dobu a nabrat síly k dokončení cesty do svých vysněných zemí.
Mnozí z nich tak zůstali v zóně šedé ekonomiky a potají bydleli v přeplněných bytech. Nezřídka kdy docházelo v rámci těchto skupin k nepředstavitelnému vykořisťování a časem se kolem nezdokumentovaných osob začal vytvářet vlastní parastát mimo kontrolu státních úředních orgánů. Pro smůlu Omonie, se mnoho z výše popsaného dění odehrávalo právě zde.
Důsledek byl jasný. Obytné prostory se rychle vybydlily, turismus zmizel a návštěva tohoto místa v noci se stala nebezpečnou záležitostí. K výše uvedenému připočtěme ještě násilné demonstrace a nájezdy krajních neonacistických extrémistů na živořící ilegální imigranty a můžeme bez nadsázky hovořit o ukázkové no-go zóně.
V roce 2001 došlo kvůli výstavbě další lince metra k dalším změnám. Kruháč nahradila v podstatě jedná velká tlustá křižovatka a zeleň představovalo pár ostrůvků připomínající prostředek dálnice a v roce 2015 zmizeli i ty. Bez fontány s vodou, bez stromů a trávy, omšelá zanedbaná Omonia.
Nic nenasvědčovalo, že by se něco mohlo změnit.
Až doposud.
Prostředek Omonie zahalily stavební zátarasy, které dávaly tušit, že se něco děje. Na konci letošního února skončila první fáze a mladý starosta Kostas Bakojanis zpoza stavebních zátaras “rozsvítil” novou barevnou fontánu. Lidé po letech spatřili na Omónii znovu vodu a zeleň.
Pravda, není to moc, ale jedná se teprve o počátek přestavby a je to vůbec první pokus po desetiletích udělat z náměstí znovu snesitelné místo. Fontána působí tak osvěžujícím dojmem, že si člověk při pohledu na ní uvědomí, jaká majestátnost v Omonii ve skutečnosti třímá.
Po letech chronického úpadku tak blýskla naděje.
