#PrayforUkraine! Ukrajinská vlajka Info pro ukrajinské uprchlíky v Řecku zde

JAKO DNES: 70 let staré příběhy jednotlivých českých Řeků ožívají – I.

- první část ze dvou
Horní Údolí 1955, Sofia Pagunadu s příbuznými. Jen dospělí zleva: Stavros Kosteas (otec Gavrila), Pagunadu Sofia (manželka učitele), Agathula Kostea (matka Gavrila), Olga Kostea © Archív Pagunadu
Horní Údolí 1955, Sofia Pagunadu s příbuznými. Jen dospělí zleva: Stavros Kosteas (otec Gavrila), Pagunadu Sofia (manželka učitele), Agathula Kostea (matka Gavrila), Olga Kostea © Archív Pagunadu

Tento článek je autorským textem etnografa a vědce Mgr. Ivana Hlavatého.

Příchod řeckých exulantů do zemí sovětského bloku včetně tehdejšího Československa za řecké občanské války (1946-1949) měl dvě hlavní etapy. První v roce 1948, kdy byly z horských oblastí severního Řecka posílány děti s doprovodem z vesnic ohrožených nálety a bombardováním vládním monarchistickým vojskem, při němž byl vůbec poprvé použit napalm.

Druhá vlna o rok později představovala především dospělé uprchlíky, civilisty a vojáky povstalecké levicové  DSE (Dimokratikos stratos tis Ellados, tj. Demokratická armáda Řecka), mnohé z nich  raněné a zmrzačené. V této vlně bylo také něco málo zajatých příslušníků vládních vojsk.

Děti s nepočetným doprovodem byly umisťovány do narychlo utvářených dětských domovů po celé republice, kde mnohé z nich vyrůstaly do dospělosti i po té, co dorazili jejich rodiče. Ti byli bez prostředků a byli nuceni své potomky nechat aspoň pro první dobu nadále v domovech, pokud o sobě vůbec věděli.

Chaotické rozdělování uprchlíků z Jugoslávie a Albánie do ostatních zemí včetně Sovětského svazu totiž vedlo mnohdy k roztržení rodin, které se s pomocí Mezinárodního červeného kříže shledávaly a slučovaly ještě dlouhá léta po emigraci ze všech zemí východního bloku.

Řecké děti v československých domovech, kterých bylo nejvíce na Moravě a v Čechách, na Slovensku jen dočasně a sporadicky, byly od počátku zapojeny do vzdělávacího, školního procesu.

Ten pro první roky emigrace, kdy se předpokládal brzký  návrat uprchlíků do vlasti, probíhal přímo v dětských domovech s pomocí řeckých a slavomakedonských učitelů leckdy narychlo vyškolených.

Výuka v domovech byla na počátku 50. let 20.  století, když se ukázalo, že  repatriace je v dohledné době nereálná, nahrazena docházkou řeckých dětí do českých škol, kde probíhalo vyučování v češtině. Tak se stávalo, že děti pak doma učili své rodiče a prarodiče českému jazyku, který se  naučili ve škole a kontaktem s českými spolužáky.

Kdo je Ivan Hlavatý?

Ivan Hlavatý
Ivan Hlavatý

Etnograf, muzejník, vědec. Vystudoval magisterský titul sociálních věd v oblasti etnologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Původní profesí je amerikanista se specializací na severoamerické Indiány.

Koncem 80. let změnil zaměření na řeckou kulturu a civilizaci. Zprvu antickou, posléze byzantskou a nakonec se ocitl v moderní historii.

  • Věnuje se řeckému národopisu, folkloru a etnogenezi řeckého národa v širším regionu.
  • Absolvoval celou řadu pracovních pobytů v Řecku
  • Ve spolupráci s místními i řeckými spolky organizoval nespočet výstav a akcí
  • Žije s rodinou v Rožnově pod Radhoštem, *1957
  • Učitel řečtiny a řeckých reáliíí Giannis Pagunadis z Horního Údolí při vystoupení řeckých dětí ze své třídy u příležitosti oslavy výročí protitureckého povstání. © Rodinný archiv Afroditi Ioannidu.
    Učitel řečtiny a řeckých reáliíí Giannis Pagunadis z Horního Údolí při vystoupení řeckých dětí ze své třídy u příležitosti oslavy výročí protitureckého povstání. © Rodinný archiv Afroditi Ioannidu.

    Návrat do vlasti byl konstantní ideou řeckých exulantů po celou dobu pobytu v Československu. Proto pokračovala výuka řeckých dětí v rodném jazyce včetně reálií vlasti a tradičních písní a tanců, které jsou Řeky vnímány jako součást etnické a kulturní identity.

    V místech větší koncentrace řecké komunity pak obvykle probíhala odpolední výuka řeckých dětí paralelně k běžné školní docházce v české škole.

    Řecké učebnice, čítanky a další literatura pro výuku řečtiny, zeměpisu a historie Řecka začaly být tištěny už v roce 1949. V následujících letech těchto titulů ještě přibývalo zejména v oblasti beletrie, poezie a jiné literatury v zahraničních jugoslávských (Bulkes, zde  jen krátce), polských (Varšava), rumunských nebo sovětských (Moskva) tiskárnách a nakladatelstvích.  

    Učebnice se tiskly po celou dobu nejvíce v rumunské Bukurešti, kde je do roku 1956 vydávalo nakladatelství Nea Ellada (Nové Řecko) a poté až do roku 1974 Politikes kai logotechnikes ekdosi (Umělecké a naučné vydavatelství).

    Na Jesenicku, které bylo v 50.  a 60. letech minulého století regionem s nejvyšším počtem příslušníků řecké menšiny v republice a kde bylo i první sídlo samosprávných řeckých orgánů a tisku řeckých novin (Agonistis, tj. Bojovník), tvořili  významnou a velkou komunitu Řekové v obcích Horní a Dolní Údolí u Zlatých Hor a na nedalekém Rejvízu.

    Hornímu Údolí se dokonce v té době  přezdívalo „Řecko“,  než se postupně valná většina jeho řeckých obyvatel vystěhovala do větších městských center za snadnější a lépe placenou prací, bydlením a příbuznými. 

    Nedatovaný společný snímek z konference řeckých učitelů, G. Pagunadis ve stojící řadě druhý zleva. © Rodinný archiv Afroditi Ioannidu.
    Nedatovaný společný snímek z konference řeckých učitelů, G. Pagunadis ve stojící řadě druhý zleva. © Rodinný archiv Afroditi Ioannidu.

    Při výzkumech řecké menšiny na Zlatohorsku a Jesenicku jsem se od pamětníků dozvídal leckdy překvapivé informace o interesantních osudech místních Řeků a mnohdy donedávna málo známá nebo zcela  neznámá fakta, mimo jiné  např. o existenci řeckých ortodoxních kněží v exilu mezi příslušníky „levicové“ řecké emigrace.

    Konkrétně v oblasti dotčených obcí působil od roku 1951 dlouhá  léta „papa Ioannis“, celým jménem Ioannis Papanikolau, původem z obce Kotili v pohoří Grammos. Křtil, oddával, udržoval ortodoxní tradice a evangelizačně (církevně) působil mezi svými lidmi v této části pohraničí.

    Řečtí pamětníci vzpomínají, že dokud žil papas, slavili velikonoce, vánoce a další svátky tradičně. Dodnes  si někteří pamatují na jeho proslavenou odpověď, když byl nařčen, že ač kněz, je vlastně smýšlením de facto komunista, odpověděl tehdy šťouralovi, že Ježíš taky musel být komunista, protože dbal především o chudé.

    V obou Údolích a na Rejvízu i ve Zlatých Horách jsem také pátral po záhadné osobě Grammato Sarakatsaně nebo také „Sarakacánce“, jejíž zvláštní a silný příběh memoárově vypráví řecký autor Lysymachos Papadopoulos v kapitole sedmé knihy Den návratů (Nostimon imar).

    Sarakatsani jsou etnografickou skupinou Řeků, která žila do nedávných dob kočovně v horách Řecka a Balkánu, zejména v pohoří Pindos, podobně jako aromunsky hovořící Vlaši (Vlachoi).

    Tato hrdá a  sebevědomá žena přišla do Československa těhotná a bez muže, proto měli lidé za to, že je svobodnou matkou. Nedůvěřovala také pro ni dosud neznámému prostředí nemocnice a cizím lékařům. Porodila raději dítě v zimě a mrazu sama po útěku z nemocnice na autobusové zastávce.

    Teprve po čase se ukázalo, že je vdaná a má manžela, se kterým se při útěku z Řecka dokonce krátce setkala. On se však v emigraci ocitl tisíce kilometrů daleko až na jihu Ruska.

    Po opakovaném vyptávání a velkém úsilí se řečtí pamětníci vesměs shodli na tom, že by mohlo jít o ženu jménem Grammato Michopulu, která nějaký čas žila v Horním Údolí, kde „strouhala papír“, jak říkali seřezávání kůry z kmenů stromů určených do papíren, než přešla do Zlatých Hor, aby v roce 1952 odešla za mužem do Taškentu, kam byla umístěna velká část řecké emigrace v Sovětském Svazu.

    Konec první části. Vyčkejte na pokračování.  —

    Ivan Hlavatý
    Specialista na etnogenezi řeckého národa v širším regionu, řecký národopis a folklor.