#PrayforUkraine! Ukrajinská vlajka Info pro ukrajinské uprchlíky v Řecku zde

JAKO DNES: 70 let staré příběhy českých Řeků ožívají – Učitel Pagunadis – II. část

- druhá část ze dvou
Učitel řečtiny a řeckých reáliíí Giannis Pagunadis z Horního Údolí při vystoupení řeckých dětí ze své třídy u příležitosti oslavy výročí protitureckého povstání. © Rodinný archiv Afroditi Ioannidu.
Učitel řečtiny a řeckých reáliíí Giannis Pagunadis z Horního Údolí při vystoupení řeckých dětí ze své třídy u příležitosti oslavy výročí protitureckého povstání. © Rodinný archiv Afroditi Ioannidu.

Tento článek je autorským textem etnografa a vědce Mgr. Ivana Hlavatého.

Začátek druhé části. Předchozí článek najdete zde.  —

Pozoruhodnou osobností řecké komunity byl učitel Giannis Pagunadis [fon: Jiannis], *10. 6. 1913 – †11. 10. 1991). Pocházel z obce Nostimo v okrese Kozani a většinu působil v Horním Údolí na Jesenicku. Do emigrace odešel ve svých třiceti pěti letech a do Československa se dostal v roce 1949.

Jeho dobrodružná cesta vedla přes Bulkes, což je obec v exjugoslávské Vojvodině v dnešním Srbsku, která za občanské války a nějaký čas po ní fungovala jako základna řeckého exilu a odboje. Narodily se zde mnohé známé osobnosti řecké menšiny v Česku, např. zpěvačka Marta Eleftheriadu nebo zpěvák Efstatios Prusalis.

Vraťme se však k Pagunadisovi. Z Bulkesu pokračoval do vojvodinského Noviho Sadu a následně se ocitl na Slovensku. Zde se v Piešťanech léčil z těžkého zranění ruky, které mu zůstalo už celý život. Jeho dcera Afroditi později vzpomínala, že pro trvale poškozené svaly a šlachy na pravé ruce měl končetinu značně omezenou v pohybu a musel proto třeba držet pero nebo tužku nestandardně mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Přesto měl krásný rukopis.

Brzy po vyléčení nastoupil coby absolvent střední školy v Řecku na učitelský a pedagogický kurz a vzhledem k nedostatku vzdělaných a profesionálních učitelů a své indispozici nastoupil na kantorskou dráhu. Zprvu vyučoval řecké děti v dětských domovech v Bílé Vodě, Sobotíně a v Loučné. V posledním z jmenovaných se také seznámil se svojí pozdější manželkou Sofií, která pocházela z obce Peristerá v okrese Kastoriá a v zařízeních pracovala jako skupinová vychovatelka.

Spolu s manželkou se v roce 1953 přestěhovali do Dolního Údolí, kde pobývali rok a následně odešli za svými rodiči a sourozenci do Horního Údolí. Bydleli v jednom z domků na horním konci obce poblíž švagra, bratra jeho manželky Gavriila Kostease a jeho ženy Vaii, kteří až donedávna tvořili poslední řeckou rodinu v Horním Údolí.

Giannisovi a Sofii se narodili dvě děti, syn Nikos a dcera Afroditi. Právě ona mi sdělila, že její otec byl původem Slavomakedonec, tuto národnost uváděl prý ve své žádosti o prodloužení povolení k pobytu, ale vždy se cítil být Řekem a psal se jako Pagunadis, nikoliv Pagunovski.

Kdo je Ivan Hlavatý?

Ivan Hlavatý
Ivan Hlavatý

Etnograf, muzejník, vědec. Vystudoval magisterský titul sociálních věd v oblasti etnologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Původní profesí je amerikanista se specializací na severoamerické Indiány.

Koncem 80. let změnil zaměření na řeckou kulturu a civilizaci. Zprvu antickou, posléze byzantskou a nakonec se ocitl v moderní historii.

  • Věnuje se řeckému národopisu, folkloru a etnogenezi řeckého národa v širším regionu.
  • Absolvoval celou řadu pracovních pobytů v Řecku
  • Ve spolupráci s místními i řeckými spolky organizoval nespočet výstav a akcí
  • Žije s rodinou v Rožnově pod Radhoštem, *1957
  • V sousedním Dolním Údolí existovala malá česká škola pro místní děti, kde se kromě českých žáků učili také žáci řecké národnosti. Ty zprvu odpoledne vyučoval mladý učitel Janakakis narozený v Káhiře (podle příjmení měl krétské předky), který pak odešel učit do Olomouce na gymnázium a výuku převzal právě Pagunadis.

    Učitel řečtiny Gianns Pagunadis, Rodinný archiv, © Afroditi Ioannidu.
    Učitel řečtiny Gianns Pagunadis, Rodinný archiv, © Afroditi Ioannidu.

    Na škole v téže době působila učitelka Ludmila Jakubicová, roz. Brýdlová, která s manželem a dalším učitelem Pavlem Ondráčkem vychovávali a vzdělávali přes šedesát dětí z Horního a Dolního Údolí a Rejvízu.

    Řecká škola bývala v č.p. 26 v budově, kde dříve fungovala krátce policejní stanice. Řeckých dětí bylo v průměru v ročníku kolem patnácti a více a byly rozděleny do dvou skupin v jedné třídě. Poněvadž šlo o děti různého věku a stupně znalostí, učilo se tak, že jedni psali, druzí četli a pak se zase prohodili. Na prvním stupni řecké školy se učili jen básně, čtení a psaní v řeckém jazyce dimotiki – lidové řečtině, která byla ve vlastním Řecku schválena pro všechny stupně vzdělání až od roku 1976. Do té doby se na vyšších stupních vyučovala archaizující spisovná katharavusa, očištěný puristický jazyk.

    Na druhém stupni přibyly ještě dějiny a zeměpis Řecka. Řecké písně a tance, které byly součástí výuky v dětských domovech se učily děti v Dolním Údolí jen do čtvrté třídy, pak se staly mimoškolní náplní kroužků a souborů ve Zlatých Horách. Hodně vypovídající je historka o dětství Afroditi, která vyprávěla, že jako malá uměla nejprve jen řecky, než se později ve škole naučila česky. Rovněž psát a číst se naučila nejdříve řecky jako pětiletá díky tomu, že otec ji brával s sebou do školy na hlídání, poněvadž maminka bývala v zaměstnání.

    Učitel řečtiny G.Pagunadis s žáky z Horního a Dolního Údolí a Revízu. Snímek pořízen nedaleko školy v Dolním Údolí u kostela. Datace: 60.léta 20.stol., Rodinný archiv, © Afroditi Ioannidu.
    Učitel řečtiny G.Pagunadis s žáky z Horního a Dolního Údolí a Rejvízu. Snímek pořízen nedaleko školy v Dolním Údolí u kostela. Datace: 60.léta 20.stol., Rodinný archiv, © Afroditi Ioannidu.

    Učitel Pagunadis sám hovořil spisovně i doma, ale jeho staří rodiče znali jen dialekt, proto jim  vnoučata hůře rozuměla. Jenom pro příklad slovo nahoře, v řečtině „páno“, vyslovovali jako „šapat“ a výraz dolů (káto) jako „šakat“. Starší řecká generace se česky nenaučila vůbec jen málo, čeština jim dělala potíže zejména kvůli častým po sobě jdoucím souhláskám a mnohé místní názvy a slova si proto přizpůsobili po svém, tak např. tepláky se proměnili v „typlakia“, Albrechtice nazývali „Albitnica“, místo Jeseník říkali „Ašnit“ a sám jsem zachytil, že Zlaté Hory staří dosud nazývají jedním slovem „Slatochor“ a říkají třeba „páme sto Slatochor“ – pojedeme do Zlatých Hor.

    Pagunadis učil v Dolním Údolí jen do druhé poloviny 60. let. Stěhování za lepším odvedlo z obcí rodiny a dětí ubylo. Musel potom dojíždět do Vrbna pod Pradědem, kde učil tři dny týdně v pondělí, středu a pátek a kromě toho po jednom dnu v Holčovicích a ve Světlé Hoře na Bruntálsku.

    V roce 1978 odešel v pětašedesáti letech do důchodu, když už pět let profesně přesluhoval. Horní Údolí pak až do své smrti nikdy neopustil. Do roku 1968 bydlel v uvedeném domku a nakonec se i s rodinou sestěhoval do domácnosti Gavriila a Vaii Kosteasových.

    S  manželkou jsou spolu pohřbeni na malém hřbitůvku u kostela sv. Jana Křtitele. Místo je jedinečné tím, že se zde nachází pouze hroby dřívějších německých starousedlíků a vedle nich se tyčí pomníky s alfavitickými nápisy u hrobů řeckých osadníků a emigrantů.

    Pamětnice a učitelka Ludmila Jakubicová vzpomínala na kolegu Pagunadise jako na jemného, hodného, šikovného a pracovitého člověka. Vystudoval sice jen střední školu, ale byl velmi vzdělaný a perfektně znalý složitého a náročného řeckého pravopisu. Právě vzdělání a životní zkušenosti ho vedly ke ztrátě náboženské víry, kterou prý ale primárně spustil zážitek z Řecka: jeho kamarád, který přesto, že žil na faře, musel chodit bos, což v Pagunadisovi vyvolalo pochybnosti nejen o farářích, ale také o víře samotné. Podle něho nezměnila k dobrému ani její hlasatele.

    Výchovnými metodami se značně lišil od svého kolegy, řeckého učitele Jiannise Nutsose, s nímž prý neměl příliš přátelský vztah. Nutsos prý děti „mlátil hlava nehlava“ a kromě toho se údajně choval povýšeně navážel se do Pagunadise, protože měl na rozdíl od něho vysokoškolské pedagogické vzdělání.

    Pagunadis mu to jednou oplatil tím, že mu v přípravách červeně opravil gramatické chyby, kterých tam prý měl požehnaně. Nutsos pak nějakou dobu učil ve Zlatých Horách, než natrvalo odešel do Řecka.

    Pagunadis byl také coby vzdělaný člověk a schopný řečník často žádán, aby pronášel proslovy na pohřbech řeckých spoluobčanů. V jeho pozůstalosti se nachází mnoho pohřebních řečí včetně životopisů řady emigrantů zvláště z 60. let minulého století, ale i z pozdějších let, kdy se ještě pohřbívalo tradičným způsobem. Mezi rukopisy se nachází rovněž jím samotným napsaný životopis.

    Poněvadž jako jediný mezi svými krajany vládl bezchybnou češtinou a českým pravopisem, pomáhal nezištně svým krajanům sepisováním jejich žádostí úřadům.

    Nedatovaný společný snímek z konference řeckých učitelů, G. Pagunadis ve stojící řadě druhý zleva. © Rodinný archiv Afroditi Ioannidu.
    Nedatovaný společný snímek z konference řeckých učitelů, G. Pagunadis ve stojící řadě druhý zleva. © Rodinný archiv Afroditi Ioannidu.

    Jeho bývalá kolegyně, učitelka Jakubicová i další pamětníci z Dolního Údolí vzpomínají, že řecké rodiny se o děti starali vzorně, dbali na jejich vzdělání. Jejich děti se dobře učili a mnohé z nich získali vysokoškolský diplom.

    Řečtí rodiče vždy plnili pokyny ze školy, stačilo jim prý jen říct nebo vzkázat. Chodili poctivě v plném počtu na všechny školní akce třídními schůzkami počínaje a oslavou MDŽ nebo vánočními a dalšími besídkami konče.

    Tyto akce se konaly obvykle v sále jediné místní hospody (dnes hotýlek U Pekina nedaleko křižovatky cesty z Dolního na Horní Údolí a dále na Rejvíz), kterou léta vedla informátorka paní Zajacová. Ta potvrdila, že Řekové do hospody chodili na rozdíl od ostatních obyvatel minimálně.

    “Stavili se jen tehdy, když měl někdo pohřeb. Otec si dal pivo, manželka se musela zeptat, jestli si může dát sodovku“, zato ostatní obyvatelé pili nadmíru včetně žen, oblíbené byly prý zvláště „bolehlavy“ – levná ovocná vína z jablek nebo třešní a vzpomíná dále, že „hodně se tu pila borovička, každá si dala po otevíračce borovičku s pepřem, většinou se tu přes to, že hodně pili, dožívali vysokého věku, přitom si dávali do nosu“.

    Řekové šetřili a střádali každou korunu, aby měli prostředky na návrat a ještě před ním na občasné návštěvy Řecka. Ohledně kontaktů s vlastí si museli vystačit většinou jen korespondencí s příbuznými a dokonce, jak mnozí opakovaně vzpomínali, jim z Řecka chodili balíky s tradičními produkty jako byly olivy, olivový olej, kořalka ouzo (tu jinak nahrazovali starorežnou) a dalšími věcmi. Někdy jim je vozily vzácné návštěvy z Řecka osobně a tyto své pochoutky pak nabízeli svým českým známým a kamarádům.

    Nechávali si také posílat gramofonové desky s řeckou hudbou. Ve velkém chovali ovce, každá rodina jich měla alespoň patnáct a mnohdy k nim přibyly ještě kozy. Pagunadis byl jako jediný z místních Řeků skromný chovatel pouze několika ovcí a králíků na maso s pár slepicemi na vejce. Ostatní Řekové z mléka ovcí a koz vyráběli domácí produkty a ještě donedávna z nich dělali sýry.

    Do místního obchůdku nosili na prodej také pity (pečivo s náplní) s kozím nebo ovčím domácím sýrem (řecké pity se podle mé zkušenosti dají koupit také v obchodě ve Zlatých Horách).

    Většina řeckých mužů a mnoho žen byli zaměstnáni na práce v lese, kde v létě jako vedlejší příjem  k výdělku sbírali na prodej lesní ovoce, hlavně borůvky, a údajně byli velmi pilní.

    Paní Jakubicová, které Řekové říkali „daskála“ (učitelka), si dodnes pamatuje některá řecká slova. Její syn Jakub se pokoušel naučit řecky a nějaký čas spolu s řeckými dětmi navštěvoval výuku řečtiny u Pagunadise.

    Velká část místních Čechů zná alespoň slova jako „kalimera“, tj., ‘dobrý den’ nebo „kalispera“  – ‘dobrý večer’.

    V současnosti žije v Dolní a Horní Údolí a Rejvízu jen málo usedlíků či spíše starousedlíků z řad Čechů, Slováků, Němců a Řeků. Obce se proměnily v chalupářské osady, ale někteří „chalupáři“ zde žijí celoročně.

    Za ochotné a bohaté přiblížení řeckého úseku dějin ohledně vyučování řeckých dětí v této části Jesenicka vděčím pamětníkům zejména z řad místních Řeků jako je dcera učitele Pagunadise, Afroditi Ioannidu, manželům Kostasu a Vaie Kostasovým z Horního Údolí, Sotirisu Ioannidisovi z Rejvízu, paní Aglaie Vlachopulu (dcery papase) a jejímu manželu Argirisovi Vlachopulosovi, Zacharule Jordanidu, Muratovi Amanatidisovi, Iliasu Michopulosovi a mnohým dalším včetně zbylých českých a německých usedlíků, v první řadě z nich paní učitelce Ludmile Jakubicové.

    Pomník učitele Pagunadise a jeho manželky Sofie na hřbitůvku v Horním Údolí © foto I. Hlavatý
    Pomník učitele Pagunadise a jeho manželky Sofie na hřbitůvku v Horním Údolí © foto I. Hlavatý

    Konec druhé části. Předchozí článek najdete zde.  —

    Ivan Hlavatý
    Specialista na etnogenezi řeckého národa v širším regionu, řecký národopis a folklor.