#PrayforUkraine! Ukrajinská vlajka Info pro ukrajinské uprchlíky v Řecku zde

Čtyři klíčová slova Turecka: Militarizace, Islám, civilizace a moc. Tyto faktory změnili regionální klima

Turecko Turkey © Raimond Spekking / CC BY-SA 4.0
Protesty Turků Köln/Rhein © Raimond Spekking / CC BY-SA 4.0

Řecko a Turecko. Vděčné téma nejen na akademickou půdu, ale třeba také jako námět telenovel. Mimochodem Turci jsou jejich velmi zdatnými producenty a zrovna v Řecku jsou hlavní postavy nikdy nekončících seriálů jako Kismet nebo Ask Ve Ceza dobře známy. Hlavní vlnu mají už sice zhruba deset let za sebou, přesto se zasloužili o dobrý interkulturní dialog.

Ten se bohužel diametrálně liší od současné turecké zahraniční politiky, která se sice nikdy nevyznačovala velkým klidem, ale v současné době znervózňuje i ty, kteří různé estakády v minulosti brali s velkým nadhledem.

Nárůst napětí

V základech se otřásá Lausannská smlouva z roku 1923, která sama o sobě ukončila nepředstavitelné násilí, jehož součástí byla i ona nechvalně známá arménská genocida. Smlouva posvětila největší stěhování národů v dějinách lidstva a v podstatě zahladila krutosti, jejichž alespoň jeden příběh zažila téměř každá řecká a turecká rodina.

Úpadek bilaterálních řecko-tureckých vztahů dokreslila osobní návštěva prezidenta Erdoğana v roce 2017, která se, eufemisticky řečeno, nepovedla.

Na místo společného prohlášení přišla ještě na řecké půdě kritika tamních poměrů a požadavek revize oné Lausannské smlouvy tvořící základní pilíř regionálního soužití. Bez ohledu na evropské soudní normy vázané na členství v EU, chtěl turecký prezident také okamžitě vydat svých 8 zběhlých vojáků, kteří tehdy v reakci na neúspěšný prezidentský puč na rychlo Turecko opustili a zamířili přes řeku Evros právě na řecké teritorium.

Pachuť nakonec zanechalo i jeho osobní setkání s muslimskou menšinou v severořeckém městě Komotini, kterou před zraky kamer označil za expatrianty a turecké spoluobčany.

Během konverzace s dětmi v místní muslimské škole mimoděk pronesl: “Jedna vlajka. Jeden národ. Jedna země.” , a v zápětí dodal: “Všichni jsme Turecko, neexistuje žádná diskriminace, neexistují rozdíly … Jsme jeden, jsme silní, jsme bratři.” Tato slova sice nezachytily televizní kamery, mobily ovšem ano.

Turecký prezident Erdogan na návštěvě v Řecku 2017, © xronos.gr

Konec sekularismu, počátek islamismu

Co se stalo v zemi, kde armáda až do nedávna bedlivě střežila sekulární hodnoty Atatürkova odkazu?

Turecko je součástí západního světa a po druhé světové válce vstoupilo do NATO společně s Řeckem. Definovalo se jako stát oddělený od náboženství, kterému dominovala muslimská populace. V osmdesátých a počátkem devadesátých let se to pokusil několikrát změnit tehdejší předseda Turgut Özal, nedokázal se ale vyrovnat s různorodými politickými směry a zájmy uvnitř politických koalic.

Právě této politické roztříštěnosti se po roce 2000 připisuje vzestup Erdoganova politického hnutí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která transformovala nejprve regionální, pak celostátní a nakonec i zahraniční směřování země. Už od začátku tvořily klíčové prvky politického programu náboženské, civilizační a mocenské identity, které Erdogan postupně přepracovával do stále více ambiciózních politických cílů.

S především marketingovou ideou, že politický islám a demokracie mohou koexistovat, poskytla AKP v roce 2003 základny pro Západní koalici vedenou Georgem Bushem mladším během spojenecké invaze do Iráku. Tím se Erdoganovi podařilo umlčet všechny pochybovače o jeho nedemokratickém založení a získal tak potřebný čas, který dokonale využil k nárůstu své moci a erozi sekulárního státu.

Globální hospodářskou krizi a s ní spojené protesty, které v Turecku měly i politicko-kulturní rozměr začal násilně potlačovat a v tu dobu už bylo jasné, že se rodí autoritářské vedení země. Posledním bodem přeměny pak byl neúspěšný a možná i fingovaný pokus o jeho svržení v roce 2016, který vyústil v nastolení autoritářského etnicko-náboženského režimu s důrazem na zažehnání “bezpečnostních hrozeb”.

Turecko Turkey protests protesty
Protesty v Istanbulu v roce 2013 © Mstyslav Chernov CC BY-SA 3.0

Konec Atatürkova odkazu a redefinice geopolitiky

V Turecku nastaly velké změny, které se dotkly zejména vzdělávacích institucí a médií, ale postiženo mohlo být cokoliv. Poté co se stal Erdogan v podstatě jediným představitelem své vlastní strany, začal politické partnery podporující liberální hodnoty a spojenectví se Západem nahrazovat nacionalistickými a islamistickými skupinami.

Změna jednotlivých komponent politického systému země, aby koalice vedená AKP získala co největší podíl na moci, vedla k vytvoření populistického islamistického bloku orientováno na svojí vlastní bezpečnost a způsobila tím posun celostátní národní identity,

Po sto letech od začátku moderního Turecka se zatřásly základní kameny země.

A nezůstalo jen u toho. Začaly se zejména měnit vztahy s klíčovými zeměmi v regionu. Došlo k zhoršení vztahů se Saúdskou Arábií, Egyptem podobně jako s Izraelem a s Řeckem vyústilo dokonce v největší eskalaci připomínající období počátku okupace Kypru z roku 1974.

Egypt a Saúdská Arábie začaly citelně vnímat, že nová politická role Turecka má vyšší ambice a Erdogan se hodlá stát lídrem islámského světa. Reakcí bylo rychlé přeskupení vazeb v regionu: Řecko-egyptské vztahy se dostaly na nebývalé výsluní a řecko-izraelská spolupráce v oblasti technologií, služeb a turismu nabrala nevídaných obrátek.

Společně s Kyprem byla před rokem podepsána dohoda o vytvoření plynovodu EastMed schopnou uspokojit až 10% poptávku zemního plynu v celé EU a čerstvá je událost stvrzující vytvoření podmořského kabelového propojení osy Řecko-Kypr-Izrael o délce 1500 km v hloubce 2700 m.p.m. se schopností přenášet z jednoho místa na druhé až 2000 megawattů elektrické energie.

Sunnitský islám jako hlavní zbraň “Nového Turecka”

Erdogan sice ztratil v regionu přátele, ale jiné získal. Zejména skrze svůj nástroj Diyanet İşleri Başkanlığı, což je něco jako organizace spravující náboženské záležitosti. V praxi tato instituce díky rozpočtu štědřejšímu než lecjaké jiné místní ministerstvo financuje různé islámské projekty jak doma tak v zahraničí. Její aktivity se neomezují pouze na Balkán (Albánie, Bosna a Hercegovina, Kosovo, Severní Makedonie, Černá Hora) a východní Evropu a severní Afriku, ale působí také v Německu či Holandsku, kde žije velká turecká diaspora.

Erdogan se také během arabského jara sblížil s myšlenkami Muslimského bratrstva, které pro svoje konzervativní až wahhábistické protizápadní vidění světa nemohlo být mezinárodně akceptováno. Právě toto hnutí by rád jednou viděl jako hlavní světovou muslimskou instituci, ve které by se turecký prezident stal jakýmsi nekorunovaným sultánem všech muslimů. Zkřížil tím plány dvěma podobným aspirantům, kteří se o něco podobného pokouší po svém.

Jedním z nich je dominantně šíitský Írán v podobě islámské republiky a jejího duchovního vůdce Ájatolláha Chameneího, nástupce klerika Chomejního, který v roce 1979 svrhnul režim šáha Páhlávího a založil islámskou teokratickou republiku s právem šaría.

A druhým adeptem je potom mladý Muhammad bin Salmán, který se stal korunním princem Saúdské Arábie před čtyřmi lety. Jeho ambiciózní plán vytvořit z Rijádu druhou Dubaj narazil již po roce, kdy vzniklo vážné podezření, že na konzulárním oddělení v Istanbulu nechal krutým způsobem usmrtit k jeho režimu kritického novináře žijícího v zámoří Džamála Chášukdžího.

Turecko se ovšem v otázce redefinice vlastní identity neopírá pouze o Muslimské bratrstvo, ale i o pomocné organizace jako je například hnutí “Národní vize” (Milli Görüş), která má za cíl doplňovat vládní AKP v oblasti kultury a působí také mezinárodně. Postupnými krůčky se snaží působit proti Západní kultuře a vyzdvihovat roli sunnitského islámu.

Přímým důsledkem těchto změn je letošní přeměna pravoslavného byzantského chrámu Agia Sofia v Istanbulu na mešitu.

Co bude dál?

Podle odborníka Ahmeta Erdiho Öztürka už došlo k prolomení základů vnímání národní kontinuity po zániku Osmanské říše a vzniku moderního Turecka. Vedle konceptu “turkismu” začíná růst nové pojetí “neosmanismu” a nacionalizmu, což nemá daleko k přirovnání, jako kdyby v Řecku zvítězili v parlamentních volbách neonacisté ze Zlatého Úsvitu (za předpokladu, že by se dostali z vězení a znovuzlegalizovali svojí od roku 2018 zakázanou stranu).

Oruc Reis Turkey turecko
Turecká průzkumná loď Oruc Reis © in.gr

Jedna z největších přeměn se odehrává také na vojenském poli. Turecko (v mírovém stavu) nikdy dříve nepoužívalo vojenskou sílu v takovém měřítku jako dnes. Jeho vojenská přítomnost v Iráku, Sýrii, Kataru, Somálsku, Libyi a na Kypru spolu s opatrovnictvím Ázerbajdžánu ve sporu s Arménií o Náhorní Karabach svědčí o snaze vytyčit si vlastní nárazníkové pásmo.

Že ovzduší houstne, dokládá i počet narušení řeckého vzdušného prostoru z turecké strany, kterých je jich nejvíce od roku 1985. Zatímco v roce 2017 jich bylo “pouze” 3317, v současné době je to více než čtyři tisíce. Tyto incidenty markantně navýšují riziko střetu.

Nebezpečnou rozbuškou s potenciálem vyvolat konflikt se ale nakonec může stát něco úplně jiného. Turecko je Lausannskou smlouvou takřka odstřiženo od Egejského moře a zejména od jeho nerostného bohatství v podobě obrovských zásob zemního plynu.

Boje o kořist můžeme sledovat už teď, kdy do oblastí spadající do řecké ekonomické zóny pravidelně vplouvá turecká průzkumná loď Oruc Reis vyvedená v národních barvách, aby demonstrovala Erdoganovu odhodlanost převzít v regionu větší mocenskou roli.

Oruc Reis ve flotile tureckých námořních sil

Ač se Erdogan snaží vykreslovat svojí zemi silnější než ve skutečnosti je, faktem zůstává, že turecká deeskalace se v současné době jeví jako nepravděpodobná. Můžeme očekávat pokračování turecké konfrontační politiky a řecké soužití se svým východním sousedem bude jednoznačně procházet ještě složitějším obdobím než nyní.

Obě země jsou zapojeny do mezinárodní geopolitiky, kde mají důležité role a z tohoto důvodu se hrozba jednostraných akcí ze strany Turecka prozatím nejeví jako příliš reálná.

V současném světě, kde jak vidíme, se může náš způsob života změnit z měsíce na měsíc, není ovšem nic jisté.

Yiannis Koreček
Zde najdete mé články. Pokud se ovšem chcete něco dozvědět o mne, pak musíte kliknout sem.