Průmysl v Řecku: Zaměřeno na průmyslové zóny a obchodní parky – část první

V následující sérii se budeme snažit komplexně objasnit principy fungování průmyslových zón v Řecku, které zde představují komplikovanou a obtížně uchopitelnou problematiku.

Průmysl v Řecku existuje ve dvou liniích. Menší část najdeme v oficiálních průmyslových zónách, zatímco většina dění se odehrává mimo.

Podle krátkodobé vládní strategie pro rozvoj by se během následujících let měla země více otevřít průmyslové výrobě a do připravených lokalit nalákat nové investory. Nebude to ale lehký úkol. Celkově se zde nachází méně než pět procent řeckých průmyslových, výrobních a logistických kapacit.

Oficiální a neoficiální průmyslové zóny v Řecku

Již po několik desetiletí si podniky staví své zázemí doslova a do písmene na zelené louce. Některé z těchto oblastí se dokonce rozrostly do takové míry, že dnes fungují jako samozvané průmyslové zóny bez územního plánování. Ač se nejedná přímo o černé stavby, mají nádech něčeho, co se tímto směrem ubírá. Tyto zóny začaly představovat problém pro místní obyvatelstvo, životní prostředí a samotné autority.

Principielně lze říci, že firmy hledají alternativní řešení kvůli různorodým vlastním zájmům, velkému množství obtěžujících formalit a nedostatečné průmyslové infrastruktuře. Navíc vybudovat si zázemí na vlastní pěst někde mimo je stále ještě relativně jednochuché.

Průmyslové zóny v Řecku na poli zákonodárství

Abychom se vůbec mohli tomuto tématu věnovat, musíme se vydat na krátký historicko-legislativní exkurz. Ujasníme si základní terminologii, která by běžným čtenářům nedávala bez bližšího vysvětlení zřejmě příliš smysl. 

Průmyslové zóny v Řecku jako takové začaly existovat v polovině šedesátých let 20. století ještě za dob tzv. druhé monarchie. Tehdy nepříliš zadlužená vláda prožívala jednu ze světlejších etap své historie. Díky předchozím reformám, politickému ukotvení v severoatlantickém civilizačním okruhu, rozvoji turismu a zahraničního kapitálu rostla průmyslová výroba v zemi o více než deset procent ročně.

Premiérem byl zakladatel známé rodinné politické dynastie Georgios Papandreu z konzervativně-liberální strany Svaz středu. Během jeho vlády byly vypracovány také první zákony upravující fungování průmyslových zón.

I. generace

Vůbec poprvé je pod názvem VIPE definoval v únoru roku 1965 zákon č. 4458/1965. Posvětil ho mimo jiné i tehdejší ministr hospodářství a člen jiného rodinného klanu Konstantinos Mitsotakis, otec Kyriakose – současného předsedy Nové Demokracie.

V Řecku tak vznikly první čtyři průmyslové zóny první generace: v Soluni, Patrasu, Volosu a na krétském Irakliu.

Investorem se stala Řecká banka průmyslového rozvoje, tehdy pod názvem ETVA a od roku 2003 jako ETVA VI.PE. A.E, která dodnes spravuje 27 průmyslových zón o rozloze 3700 hektarů se zhruba 2300 podniky a 30 tisíci zaměstnanci. Typickými klienty byli tehdy představitelé těžkého a výrobního průmyslu, jejichž standardy a ohled na životní prostředí odpovídaly své době.

Během 60. let vznikaly postupně po celém řeckém teritoriu další zóny a do konce dekády jich bylo už devatenáct. V sedmdesátých letech jich přibylo sedm, v osmdesátých dvanáct, v devadesátých osm a po miléniu ještě sedm.

Po dvanácti letech od svého vzniku doznala určitých změn také původní legislativa v podobě zákonu č. 742/1977, ale až do roku 1997 šlo kategoricky stále o první generaci. Z celkového množství dnes fungujících 57 průmyslových parků, jich 34 spadá právě do této kategorie. Průmyslové zóny první generace byly striktně státní.

II. generace

V roce 1997 přišla důležitá změna. Zákonem č. 2545/1997 došlo k vytvoření průmyslových zón druhé generace, které se nově začaly dělit podle typů a zejména již nemusely být pouze státní. Nyní se souhrnně nazývaly “průmyslové a obchodní zóny”, tzv. V.E.PE nebo zkrátka VEPE. Původní VIPE nezanikly, ale staly se jen jednou z podkategorií VEPE, kam dále patřila i tzv. VIPA, VIOPA a technopole.

Průmyslové zóny VIPE přestaly oproti předchozímu stavu reprezentovat veškeré průmyslové aktivity. I nadále však šlo o místa spojená s velkokapacitní průmyslovou a výrobní činností. K nim přibyly průmyslové parky VIPA, které jsou VIPE podobné, ale narozdíl od nich je limitovala míra maximálního přípustného environmentálního dopadu. A podobná omezení platila i pro výrobní parky VIO.PA nebo VIOPA.

Poslední byla “technopole”, která představovala výzkumná, vzdělávací a technologicky kvalitní působiště. Patřily sem ale například i residenční projekty s vysokou přidanou hodnotou. Na druhogenerační bázi funguje celkem 14 průmyslových zón o celkové rozloze 448 hektarů.

III. generace

V roce 2011 byla schválena nová a dodnes platná legislativa, která zahájila etapu průmyslových zón třetí generace. Zákon č. 3982/2011 již reagoval na hospodářskou krizi a měl za cíl zjednodušit formality spojené s výrobou a průmyslovým zpracováním. V jeho rámci byly přepracovány postupy, které se dotkly hlavně nově vznikajících průmyslových oblastí.

Ustanovil nově pojem “průmyslový park” EP, který se dělí na tři typy. Typem A se označují parky, na něž se vztahuje minimum omezení. Patří sem pochopitelně těžký zpracovatelský a výrobní průmysl, který může výrazně znečišťovat okolí. Pod typ B spadají průmyslové parky, které představují pro životní prostředí střední nebo menší zátěž a typem C či spíše G podle třetího písmene gama (Γ) v řecké alfabetě se mají na mysli místa s ještě přísnějšími omezeními. Ty ovšem nemusí platit vždy. Podnikům překračujícím stanovené hodnoty může být udělena výjimka a mohou se do průmyslového parku typu C (G/Γ) nastěhovat například v případě, že se pro ně v dané oblasti nenachází jiný park vhodného typu. Přestěhování se do takové zóny je ale omezeno do 10 procent její rozlohy a musí to umožňovat územní plánování.

Vedle průmyslového parku vznikl také pojem “specializovaný obchodní park”, který má také tři kategorie. Do první spadají seskupení společností se stejnými nebo příbuznými aktivitami. Druhou představují již z předchozí generace průmyslových zón známé technopole mající i stejnou definicí edukačních a výzkumných míst využívající špičkové technologie. A poslední jsou specializované obchodních parky v oblasti životního prostředí pro podniky zaměřující se na produkci biopaliva, provozování recyklačních center a vůbec zabývající se udržitelným rozvojem.

Státní správa již také dále nemohla ignorovat fakt, že většina struktur není součástí oficiálních průmyslových zón a definovala pojmy odrážející realitu současného stavu. 

Tím jsou například tzv. “transformační parky” (EPE), do kterých se mohou paralelní průmyslová centra začlenit. Je ovšem nutné, aby takový zásah územní plánování dovolovalo. EPE jsou zaměřené doslova a do písmene na detoxikaci regionu, protože z hlediska životního prostředí začal počet samovzniklých neregulovaných zón představovat v některých lokalitách rizika. De facto tak lze hovořit o procesu legalizace.

Pak existují ještě speciální případy jako jsou tzv. částečně organizované obchodní parky (EPEVO). Jsou to oblasti, u nichž se předpokládá průmyslový rozvoj a kategoricky jsou ně kladeny nároky odpovídající průmyslovému parku typu B. Mohou být založeny jen v některých regionech, které jsou blíže vymezeny zákonem č. 2508/1997.

Své označení získaly pod zkratkou ABS také ony neorganizované průmyslové zóny. Některé z nich trpí vyjma již výše zmíněných problémů také vážnými infrastrukturními nedostatky, které nelze jednodušše řešit. Vládním cílem je přeměnit co největší množství těchto míst do transformačních parků a ostatních se zbavit. Pro takový krok ale prozatím nikdo nedokázal poskytnout dostatečně atraktivní podněty a tento proces tak zabere ještě mnoho času.

Aby se do budoucna podobným potížím předešlo, vznikly v legislativě tzv. “podnikové zóny”. Ty vymezují na územním plánu plochu, na které se s vytvořením průmyslových zón počítá. 

Posledním novým pojmem jsou tzv. “výrobní a obchodní zóny”. Pod ně se technicky převádí všechny dosavadní průmyslové zóny první a druhé generace. Spadají sem tedy VIPE ustavené podle zákona 4458/1965 a jeho novelizace 742/1977 spolu s VIPE, VIPA, VIOPA, VEPE a technopole podle zákona 2508/1997.

Cílem této akce bylo jasně oddělit průmyslové zóny vznikajících moderních podniků třetí generace od ostatních spojených spíše s těžkým průmyslem a zastaralou infrastrukturou.

Všechny zóny, které byly postaveny podle své tehdy stávající legislativy, však zůstávají v platnosti. 

Legislativa průmyslových zón v Řecku – shrnutí

Podle současných zpráv čekají průmyslové parky další legislativní změny, protože výstavba třetí generace vázne a pouhé konstatování existence dlouho opomíjených neoficiálních zón k řešení nestačí.

Podle odborníků by se v zákonodárství měla odrážet i komplexnější strategie, se kterou by měl stát sám přijít. Očekává se například větší zatraktivní členství podniků v oficiálních průmyslových zónách, ale to nebude samospásné. Většina zón stále funguje na bázi první a do menší míry druhé generace, což ze současného hlediska znamená nedostatečné zázemí a zastaralou infrastrukturu.

Prozatím tak převládá kritika a i přes vládní deklaraci zmodernizovat průmyslové parky se ochota řeckých politiků jeví jako nedostatečná.