Řecká hospodářská krize byla tak strašná, že dodnes mnoho Řeků ani neví, že technicky už skončila. Přívlastky pro tuto desetiletou anabázi se formulují jen obtížně. Na evropské poměry, ale i v celosvětovém měřítku, jde o málo vídaný jev.
Hovoří se o ní sice jako o krizi, ale technicky má k realitě blíže slovo deprese: velká recese s ekonomickým dopadem srovnatelným s válečným stavem. Půl milionu mrtvých nahradilo půl milionu emigrujících za lepší budoucností. A to jsou pouze střízlivé odhady.
Tito lidé se už nejspíš nikdy nevrátí. Proč by to také dělali? Mnoho z nich se uchytilo na kvalifikovaných pozicích v západní Evropě, USA nebo Austrálii.
Současná vlna pouze doplnila migrační stavy z konce 19. a první poloviny 20. století, kdy Řekové v krušných chvílích odcházeli ve velkém také pryč.
Odejdi, kdo můžeš
Není to první svízelná situace, která vyústila v balení zavazadel. Heléni patřili odjakživa k aktivně migrujícím národům a do značné míry za to mohly nevyhovující podmínky k životu. Během osmanské nadvlády neměli z pochopitelných důvodů žádný stát a stávající řecká osídlení byla těžce zasažena turkokracií a z ní vyplývajících důsledků pro nemuslimské obyvatelstvo. Turecká nadvláda však nepřinesla pouze špatné věci. V porovnání s tehdejšími absolutistickými monarchiemi v Evropě by se při troše snahy dalo v jistém období dívat na Osmanskou říši i jako na kosmopolitní státní zřízení.
To ovšem na dobrý život nestačilo. Řekové odcházeli do vyspělých částí světa a velkou část z nich tvořila nejvzdělanější vrstva obyvatel. A pokud nikoliv, tak alespoň dostatečně podnikavá, jak je známo z příkladu Aristotela Onassise, který jako nemajetný uprchl před vypálením a úplným zničením města Smyrny během řecko-turecké války roku 1923.
Bolestné období pokračovalo i potom. Druhá světová válka způsobila Řecku utrpení, které ve východoevropském historickém narativu není až tolik známé. Nacistický okupační režim ve formě správcovství hitlerovského Německa, Mussoliniho Itálie a Bulharska vytvořil skoro tisíc řeckých variací Lidic a Ležáků a téměř půl milionu lidí ve válce zahynulo. Mnozí z nich na hladomor, protože o zemědělské produkci rozhodovala italsko-německá správa, která potraviny zkonfiskovala a bez náhrady exportovala do svých zemí. Ekonomická a průmyslová základna přitom prošla úplnou devastací.
Po konci okupace se na pět let rozhořel občanský konflikt o charakter státu. Šlo o první dějiště studené války. Zásahem tzv. Trumanovy doktríny bylo Řecko za cenu dalších zhruba 50 tisíc obětí, 100 tisíc uprchlíků a také prvního většího nasazení napalmu odvráceno ze spárů komunistického směřování.
Jinými slovy tato situace byla opět zralá na emigraci. Ta pokračovala i v padesátých a šedesátých letech v období nevídaného klidu nazývaného někdy řecký hospodářský zázrak. Když zemi roku 1967 na čas uchvátila autoritářská plukovnická junta, vytvořila se vlna další emigrace, tentokráte politické. Právě těchto sedm neúspěšně prožitých let nacionalistické vlády způsobilo, že v řeckých myslích se od té doby uchytily sympatie k anarchistickým a levicovým tendencím. Řecko jinak bez započtení krátké epizody během občanské války vtahující se pouze na část území, nezažilo dodnes vládu komunistů ani na jeden den.
A to se už pomalu suneme do dnešní éry, která začala rokem 1981. V tu dobu Řecko úsilím premiéra Kostantinose Karamanlise z Nové demokracie Řecko vstoupilo do Evropských společenství, tehdejšího předchůdce EU. Věřilo se, že země je na prahu nové éry. A ono to tak také vypadalo. Ekonomika sice kolísala a byla v tu dobu předmětem Papandreových socialistických experimentů s neblahými důsledky v budoucnu, ale především se země začala rychle evropeizovat. Začala být zajímavá nejen pro Řeky, ale i pro migranty z chudých třetích zemí, jejichž fenomén začal naplno až po roce 1990.
V devadesátých letech nastalo něco, co si nemohl pamatovat žádný Řek od konce antické civilizace. Vše doslova vzkvetlo. Infrastruktura masového turismu byla již dostatečná, Řekové v Řecku byli neustále ve spojení s celým světem, který za nimi v létě jezdil a Řekové v zahraničí zase přinášeli zpátky nejen investice, ale i renesanční návyky. Navíc rozpadem východního bloku vyšlo plně najevo, jak špatně se lidem v satelitech pod Sovětským svazem žilo a Řecko se se svojí západní orientací stalo regionálním a finančním centrem. Dříve tuto pozici zastávala s Jugoslávií, ta ovšem v osmdesátých letech spadla do vleklých ekonomických problémů, které se přetavily v krvavou občanskou válku.
Z postsovětských zemí nyní do Atén proudili noví obyvatelé, kterým pár let před koncem milénia začali zdatně sekundovat Afričané a Asiaté z blízkého i dálného východu. Ti nakonec zcela převládli. Žít zde se v tu dobu stalo atraktivní také pro západoevropské seniory, kteří levnější ceny bydlení spojili s půlročním pobytem na slunci u moře.
Příliš dlouhá krize
Když předseda sociálně demokratické strany PASOK Jorgos Papandreu pronesl na Krétě během předvolebního mítinku v roce 2008 již v atmosféře vypuknuté a dramaticky sílící globální krize onu dnes již legendární větu “peníze existují”, aby uklidnil pochyby a nervozitu voličů, nikdo nečekal, co se během následujících let stane.
To, co se na Řecko hrnulo bylo srovnatelné s hrůzami, které prožili senioři a kteří podobné příběhy vyprávěli svým potomkům pouze jako vzpomínku na dávnou minulost. Minulost, která se už nemůže opakovat.
A pak to přišlo…
4. října 2009 se premiérem stal Papandreu, který po vítězných volbách převzal vládu po Nové demokracii. Země očekávala deficit státního rozpočtu ve výši 6 procent, což není ani tak nízké číslo. Po složení přísahy začal zjišťovat reálný a hrůzný stav věcí. Situace byla tak vážná, že obvolal své přátele – konzultanty a předsedy představenstev globálních finančních agentur a elit, které znal ještě z dob svých studií na Harvardově univerzitě. Zprávy byly ještě horší než strašné. Nejen, že deficit nebyl predikovaných 6 procent, ale byl ještě několikrát korigován, než se zastavil na těžko představitelné hodnotě 15,4 procent.
Papandreu rychle pochopil, že jeho sen o velkém premiérství okamžitě skončil. Z politického programu nebylo možné implementovat vůbec nic. Papandreu si na rozdíl od šokované a rozzuřené veřejnosti uvědomoval, že politická debata se pomalu přesouvá k boji o holé přežití. Posledního listopadového dne přiznal stav věcí, když prohlásil: “Naše země je na kapačkách. Toto je bezesporu nejhorší ekonomická krize od doby, co jsme obnovili demokracii [v roce 1974, pozn. autora]”.
8. prosince 2009 ratingová agentura Fitch srazila hodnocení řeckých dlouhodobých dluhopisů z kategorie A- do kategorie BBB+. Řecko se tak poprvé od svého členství v eurozóně dostalo mimo úroveň A. To byla pro veřejnost rána. Občané se dobrovolně vzdali drachmy, protože nevěřili, že by jejich vlastní představitelé někdy dokázali vytvořit stabilní ekonomické prostředí. Vyhovovala jim mezinárodní kontrola nad monetárními mechanismy měny. Euro mělo ukončit vleklé inflační potíže, ale nikdo nepočítal s tím, že o dekádu dříve byla s pomocí bankovní společnosti Goldman Sachs fixována drachma na japonský jen, aby došlo ke splnění kodaňských fiskálních kritérií.
“Naše země je na kapačkách. Toto je bezesporu nejhorší ekonomická krize od doby, co jsme obnovili demokracii”
Jorgos Papandreu
Tak začala nejhorší krize v dějinách současného Řecka. Mygreekconsultant.com vám přináší ucelenou sérii k výročí deseti let řecké finanční katastrofy a pomůže vám nahlédnout pod pokličku této události, která zasáhla všechny vrstvy obyvatel a svým dopadem způsobila historický přelom.
